PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Norské RAM-ZET není patrně třeba nijak obšírně představovat. Již několik let patří mezi poměrně početnou skupinu progresivněji laděných a po bližším seznámení zdaleka neortodoxních metalových těles, které vzešly z tamní na originální a neotřelé hudební projekty poměrně bohaté scény.
Již na debutní nahrávce „Pure Therapy“ přišli RAM-ZET s jasnou a osobitou hudební vizí, která je po zvukové, kompoziční i instrumentální stránce dokázala jednoznačně identifikovat. Aktuální album „Intra“ v mnoha směrech pokračuje v již dříve vytyčené a často značně eklektické hudební i tematické linii, kterou dále rozvíjí a kultivuje. RAM-ZET ve své hudbě i nadále fúzují jednotlivé striktně metalové a nemetalové přístupy, nicméně tak tentokráte činí poněkud jinou formou, která dává jednotlivým skladbám mnohem výraznější punc sevřenosti a koherence a současně přímočarosti v protikladu k hudební rozevlátosti a vzdušnosti nahrávek minulých. „Intra“ je v dosavadní diskografii kapely patrně nejtvrdší, kytarově nejvíce orientovanou a rytmicky také nejdynamičtější nahrávkou, která i nadále staví na již ne tak zřejmých polyrytmických celcích, ale především poměrně vynalézavým způsobem inkorporuje ostré thrashové riffy s častými doteky death a black metlaových prvků, jenž vtiskávají celé nahrávce velmi živelný tvar (např. „Final Thrill“ či pro kapelu velmi typický „kvapík“ „Left Behind As Pieces“). V tomto smyslu posunují RAM-ZET svou tvorbu opět do trochu jiné roviny, aniž by postrádali svůj tradiční a velmi jasně identifikovatelný výraz.
Ačkoliv se aktuální projev kapely vyznačuje výraznější přímočarostí s jasným tahem na branku, nerezignuje na kompoziční nelinearitu a bohatost dílčích hudebních motivů. S těmi pracuje především v rovině kytar, které nyní dostaly mnohem průraznější zvuk. Znatelně menšího prostoru se tak dostává charakteristickým atmosférickým celkům a předělům, přecházejícím od chladně industriálních a ambientních pasáží, upozaděných elektronických smyček až po progresivně rockovou hravost, kteréžto atributy vždy jednoznačně vystupovaly z charakteristicky těkavého a nervózního projevu kapely. A právě všechny výše jmenované prvky, které ve značné míře doposud ohraničovaly typické žánrové rozpětí a vytvářely dojem rozevlátosti a takřka domněle neřízeného chaosu, jsou nyní upozaděny. Kontrastní plochy tak dotváří především vkusně využité housle s již dobře známými svíravými melodiemi, několika skladbami prostupující akustické pasáže („Peace“, „And Innocence") či opět výtečný hlas vokalistky Sfinx. Nicméně ani nyní se RAM-ZET nebojí pracovat s žánrovými předěly; přechody k black metalovým prvkům včetně Sethova typického havraního vokálu či ozvláštnění i nadále chladné atmosféry vkusně naznačenou pompou gotického metalu jsou takřka neznatelně integrovány do celkové struktury skladeb. Ze soudržného celku pak svou jinakostí výrazněji vystupuje pouze atypická „Closing a Memory“, která opět ve větší míře odkrývá onu eklektickou a příjemně experimentální tvář RAM-ZET.
RAM-ZET i nadále pokračují ve své „klaustrofobické pouti“, která tentokráte od kontrastičnosti a žánrové rozevlátosti alb minulých, především však „Escape“, směřuje k výraznější kompoziční i instrumentální soudržnosti materiálu, aniž by jakkoliv popírala typický přednes kapely. Nejen v rámci diskografie, ale i scény jako takové se opět jedná o povedené dílo, které svou osobitostí, výborně napsanými skladbami a muzikantským umem směle vyčnívá vysoko nad rámec standardní produkce. Čili – RAM-ZET potřetí, opět malinko jinak a opět výborně.
V rámci diskografie doposud nejdynamičtější a po kytarové stránce nejtvrdší nahrávka, která nerezignuje na tradiční postupy a charakteristickou atmosféru a tvář kapely, ale svou kompoziční soudržností a precizností směřuje hudebníky opět mírně odlišným směrem a především o stupínek výše.
8,5 / 10
1. The Finall Thrill
2. Left Behind As Pieces
3. Enchanted
4. Ballet
5. Peace
6. And Innocence
7. Born
8. Lullaby For The Dying
9. Closing A Memory
Datum vydání: Pondělí, 30. května 2005
Vydavatel: Tabu Records
Stopáž: 53:39
Produkce: Daniel Bergstrand
Po vynikající fošně „Escape“ je tu další kotouč s typickým rukopisem RAM-ZET. Jsou tu zas, jen tvrdší a údernější. Skladby se nesou ve velmi podobném směru, kterým kynula i minulá nahrávka, což je na jednu stranu jistě dobré znamení, je znát, že RAM-ZET mají zcela jasno co chtějí hrát a jak to chtějí hrát, na druhou stranu pevně doufám, že do příštího kotouče nějaká silnější evoluce nastane, neboť bych jen velmi nerad viděl, či spíše slyšel, jak tato talentovaná smečka loví stále ve stejném teritoriu. Výhrady mám snad jen k poněkud klišovitým a stokrát před tím slyšeným sterilním blackovým plochám, kde dvojšlapka svižně popohání rovnou kytarovou hradbu a k celkem silnému potlačení některých nástrojů. Například housle jsou leckde potírány opravdu nelítostně, ačkoliv hrají vcelku zajímavé motivy.
Mám pouze tuhle placku, tak nemohu srovnávat, ale hudba je to perfektní
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.